Bilancuji

BILANCUJI

Kdy je nejlepší čas na bilancování?

Někdo bilancuje ke konci roku, mně nejvíce úvah přichází nyní, tedy bilancuji. Úvah je tolik, že mi snad praskne hlava, musí tedy vše ven, vypsat, vypustit do světa, tak, jako se mi to stává, jak je mi vlastní. Však víte...

A co mi jde nejvíc hlavou?

Že jsem bohatá. Já jsem tak moc bohatá, že se o to bohatství potřebuji podělit. Vyznat se z něj. Jen si to představte: mám domov, a to na krásném místě. Mám muže, partnera, lásku, oporu, důvěrníka, a to vše v jedné osobě. Mám děti, dospělé a samostatné děti, které už také mají děti, tedy mám dvě nádherná a okouzlující vnoučata.

Mám kamarádku, tak skvělou kamarádku, že s ní dokážu plakat a zároveň se smát, až se svíjím. Mám práci, která mi dává smysl a velmi mě těší, mohu malovat a tančit a vůbec dělat věci, co mě baví. Vidím - sice už hůř, zato tak nádherné barvy, které maluje příroda, že mi zrak přechází. Mám vyvinutý čich a chuť k jídlu, což nemusí vždy znamenat přednost, protože pak je velké úsilí shazovat ta kila, ale můžu, prostě můžu...

Životem mi prošli dva báječní psi, kteří jsou s námi na zahradě a jimž pálím svíčky , mám schopnost paměti, takže žiji krásnými vzpomínkami, a navíc, máme dalšího psa, který se stal navzdory těžkému začátku naším dobrým a vtipným parťákem.

Mohla bych pokračovat a určitě na mnohé zapomenu, tak mi to odpusťte.

Odhazuji své strachy a kupodivu vím, jak na to, mám odvahy a nápadů na rozdávání. S ubývající silou si dovoluji žít daleko víc naplno, než když jsem jí měla přebytek. Uvědomuji si každý den i to, že se může stát velkým překvapením, že je tu náhle ten poslední.

PERU                                                                          Půlroku se chystám sepsat pojednání o mé cestě do Peru. Několikrát jsem rozepsala myšlenky, ale nejde to, prostě mi to nejde. Mnoho slov vyjde a ztratí se v prázdnu. Před půl rokem jsem se rozepsala, ovšem myšlenky nedokončila. A zřejmě již nedokončím.

Nicméně, zveřejním aspoň úryvek:

"Byla jsem v PERUJ

Jen při psaní této věty se zastavím a přemýšlím, zda jsem tam skutečně byla. Stalo se to? Nebyl to jen sen, představa, má vlastní projekce? Před lety byť jen při pomyšlení tam jet, jsem ihned zahnala myšlenku, neboť to bylo pro mě neuskutečnitelné. Holá představa, sen něčeho nereálného. Co se stalo na přelomu roku, co mě vedlo k rozhodnutí jet právě tam?

Chodila spousta podobných otázek od blízkých i vzdálených. Proč Peru? a těšíš se? určitě se těšíš...

Nevím proč PERU. Prostě se to stalo. Neznáte ten pocit, že musíte něco udělat a bez odpovědi? musí být ke všemu důvod? Ale já důvod měla - dostala jsem se do bodu nespokojenosti a prázdnoty. Na druhou stranu i Obav. Uvědomění. Otázek. Došla mi konečnost bytí v této podobě. Že vše je pomíjivé. Že mohu, když chci. Že si mohu dovolit. Kdy jindy než teď?

Nejprve jsem pokukovala po možnostech vycestování. Jet úplně sama jsem na počátku zavrhla - nejsem na to jazykově vybavená a nechtěla jsem ztrácet čas tápáním...Volba byla rychlá - našla jsem průvodkyni - ženu, povolanou. Že nás bude skupinka nejvíce do 10 osob bylo polehčující.

Má CESTA začala rozhodnutím. Dalším krokem bylo sdělení mého ZÁMERU mým blízkým. Přišel první strach. Obava z přijetí nebo zavrhnutí. Připravené argumenty, PROČ. Nebyly nutné. Druhý strach, pro mou cestu zásadní, byla fobie z létání. Přihlásila jsem se na Kurz létání beze strachu. Vysvětlení zákonitostí letu, pohyb posádky a dalšího zřejmě přispělo ke zmírnění mých obav. Zkušební let do Milána jsem zvládla jakž takž bez ataků.

Jestli jsem se těšila? NE. Šla jsem do toho s obavami, zda TO zvládnu. Let, 3 týdny mezi cizími ženami a pocit být na druhé straně zeměkoule. Obavy a strach. Že selžu, že na cestě onemocním, obavy z vysokohorské nemoci, že nebudu stačit fyzicky, psychicky.

S úsměvem jsem ostatním říkala, že se chystám na Mars. Nebyla jsem daleko od pravdy. V ten moment bylo jedno, zda se chystám do Peru, na Mars nebo do Tramtárie. Řešila jsem obavy a strachy - vyjádřit se, prosadit se a překonat své hranice.

Ano, SVÉ vlastní hranice, které jsem si nastavila, léty vybudovala a pečlivě střežila. Hlavně nepřekročit komfortní zónu. Své jistoty. Jistoty? Bezpečí. Známý kruh domova, rodiny, vše co jsem si vybudovala a v čem je mi dobře................................................................................................................................................................."

Ale co je dál?.....pokračování někdy příště. Protože, tahle cesta nebyla ani tak o konkrétních navštívených místech. Byla o sebepoznání a o posunutí mých vlastních hranic. O pocitech, síle, vytahování kostlivců ze skříní, potoků slz, vzpomínek ale i vizí. Snů. Setkávání, dovolování, si i ostatním, kam až je pustím, kam pustím sebe.PS: dovolte si všechno.

A mějte pěkný nejen Nový rok, ale každý den i noc. Každý OKAMŽIK. Nádech - výdech.